Jak jsem se ztratil

V úterý mně taťka vzal na prochajdu, trošku šel jinak než chodíme. Že prý aby se mi líp šlo, tak po projeté a prošlapané cestě okolo chat. No joo, ale hned vedle bylo pole a za ním můj les, tam jsem chtěl. Asi mi tam i něco vonělo, prostě nabral jsem směr pole a les, táta za mnou klopýtal ve sněhu, máme ho tu po kolena. Jenže já byl tvrdohlavý, šťastný že lítám a na tátu jsem úplně zapomněl, nenapadlo mně, že se mi ztratí. Prý tam dobu čekal, hledal, volal, pískal, já nic a tak se taťka vydal podívat domů, jestli náhodou nesedím za vratama. No to bych přece neudělal, odejít z lesa sám, to dá rozum. Soused se ptal, proč táta běhá po vsi sám, ten mu to povídá a tak se strejda Mirek oblíknul a šel mně hledat taky. Mezitím přijela maminka z práce, šup do sněhulí a k lesu. Mně tam už byla zima, zábly mně nohy a nikdo pro mně nešel, to mi bylo divné. To jsem nevěděl, že už za mnou všichni běží, máme tu dvě cesty lesem, sbíhají se nahoře na hřebenu. Táta funěl jednou stranou, maminka a strejda druhou, maminka volala Benjamínkůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůů, já jí slyšel, přece za ní nepoletím lesem dolů, vždyť jsem čekal na tatínka. No a za chvilinku jsem ho už viděl, já opravdu ukázněně stál nahoře na rozcestí a čekal, až si pro mně dojde. Vítání velké nebylo, bolely a zábly mně nohy, tatínek nenadával, jen mi řekl že jsem lotr. Ťapal jsem domů jako beránek, honem napít a do tepla, na gauč a vyndat si zmrazky z tlapek, brrrrrrrrr, to štípalo. Od té doby se raději nehnu od nohy, už jim nevěřím, klidně by mně snad zase nechali samotného, na to nejsem zvyklý. Tlapky mně pálí ještě dneska!!!!!!! Maminka mi je maže, to joooooooooo ale hojí se mi pomalu.